Zdálo se, že brněnským kulturním éterem bude hýbat další kauza
kolem změny ředitele divadla určeného dětskému divákovi. Hned v úvodu je
ale potřeba říct, že příchod Tomáše Pavčíka jako ředitele organizace, která
Divadlo Polárka zřizuje , je jiného druhu než loňský skandál kolem Divadla
Radost.
Operace Pavčík
Divadlo Radost vede Vlastimil Peška,
člověk, který podle mých loňských propočtů sám pro sebe uzurpuje zhruba 78
procent uměleckých honorářů vyplácených z dotace města Brna těm, kteří
připravují novou inscenaci. Drtivou většinu projektů příspěvkového divadla
režíruje, k části z nich si píše hudbu. Přivlastnil si městskou instituci
pro potřeby svého libida a tuto profesní prohru vydává za veřejnou službu. Na
svém místě nemá co dělat, protože vůbec nechápe instituci veřejného zájmu,
chová se jako devadesátkový podnikatel ve fialovém saku. Je to absurdní situace
hodna divadelní hry od Thomase Bernharda: Ukradené divadlo. Náměstek primátora
za kulturu Matěj Hollan se pokusil Pešku v loňském výběrovém řízení
vyměnit, ale komisi složenou ještě v dobách starých brněnských pořádků nepřesvědčil,
Peška řízení těsně vyhrál a Hollan ho opět jmenoval ředitelem.
Operace Peška je precedens, je to
první pokus o změnu ve vedení příspěvkového divadla pod vedením poonderkovské
radnice. Všechny další podobné operace budou hodnoceny podle kritérií, jež
platila za důležitá v Operaci Peška. Jaká to jsou? Především transparentnost
celého procesu. Tedy zveřejňování všech podstatných personálních pohybů a
komunikace s veřejností (v Operaci Peška se například nikdy neprokázalo, ani
nevyvrátilo záhadné obvinění Pešky Hollanem z veřejně formulovaného rasismu).
Na druhou stranu, které příspěvkové divadlo to dělá? Které divadlo by nějak uceleně
informovalo o tom, kdo a proč z něj odchází a kdo naopak přichází? Máme to po
divadlech jako veřejných institucích vlastně chtít!? Na webu Divadla Polárka v
tuto chvíli nenajdeme nic o personálních změnách. Znamená to, že nejsou
aktuální a zůstává pouze u proměny ředitele zřizovatele KVS, anebo je vše v
režimu utajení? Budou všechny novinky zveřejněny v následujících dnech? Mezitím
MF Dnes píše o jakýchsi nespecifikovaných starostech a stížnostech herců na
jednání nového vedení. To všechno zní možná dramaticky, ale přijde mi to
nakonec jako bouře ve sklenici vody. Na nového ředitele zřizovací organizace
bylo vypsáno regulérní výběrové řízení a bylo standardně provedeno. Ostatně s
příchodem nového ředitele (ředitelky) se každé divadlo více či méně zatřese,
hodnocení změn nechejme na jaro 2017, kdy uvidíme první výsledky. Operace
Polárka je teď zásadní především z hlediska regionálního trhu práce v daném
oboru. V širším měřítku nemá důležitost a nic dál nad úroveň Brna neovlivňuje.
Bývalý ředitel Kulturního a
vzdělávacího střediska U tří kohoutů, které je zřizovatelem Polárky, Roman
Burián byl ve své funkci 8 let a nikdy ji nemusel obhajovat. Jeho výměna tedy
není unáhlená nebo neočekávatelná. V situaci, kdy divadlu klesl počet diváků z
23307 v roce 2011 na 17424 v roce 2014, kdy klesl výdělek z tržeb z 2,6 milionu
korun v roce 2012 na 1,4 milionu korun v roce 2015 (pokles o 48%), je taková
výměna dokonce pochopitelná. Nový ředitel Tomáš Pavčík jistě přikročí
k něčemu, co lze nazvat optimalizací vnitřních procesů provozu, a zatím
nevidím důvod, proč tuhle ambici nepodpořit. Velice často totiž takový
systémový úklid nevede k masivnímu propouštění, nevede k radikální
obměně způsobu a stylu práce, nýbrž často vede k poznání a přijmutí
skutečnosti, že potřebných změn lze dosáhnout rovněž se stávajícím kolektivem,
anebo jeho většinou. O skutečnosti, že Pavčík ví, jak personálně divadlo vést,
svědčí i poznámka jednoho z členů výběrové komise Marka Hlavici, proděkana pro
umělecké a komunikační programy JAMU: “Nepřichází s revolučními plány a nechce
samoúčelně bourat vše, co se dosud podařilo, ale chce kontinuálně navázat na
všechny dosavadní úspěchy a dále je rozvíjet”. To, že v průběhu budoucí práce
mezi novým vedením a některými osobnostmi v divadle nenastane souhra,
harmonie, není nic neobvyklého nebo neetického – při tvorbě je třeba hluboká
souhra, a ta není samozřejmostí, ideální kolektiv se může hledat i několik let.
A pokud systémový úklid k razantním změnám nakonec povede, stává se tak
zkrátka proto, že byly zjištěny vážné nedostatky ve fungování tělesa, které je
nutné rychle napravit. Čím rychleji a razantněji potom nové vedení změny
provede, tím méně bolestivé budou pro všechny zúčastněné a tím efektivnější
budou pro divadlo.
Změny připravuje nový ředitel Tomáš
Pavčík v součinnosti s režiséry Janem Cimrem a Terezou Lexovou a dramaturgyní
Alžbětou Michalovou. Tyto osobnosti Pavčík vybral sám podle svého vkusu bez
výběrového řízení, a má na to podle Petra Kalouska, radního za Brno-střed
pověřeného péčí o kulturu, plné právo: „Výběr uměleckého ředitele Polárky je
plně v kompetenci ředitele KVS a to včetně způsobu jeho výběru“.
Neviditelná záře Polárky
Divadlo Polárka za 17 let existence
svoji zlatou éru již zažilo. Na začátku tisíciletí, kdy jej vedl Jan Mikulášek,
platila Polárka za respektovanou českou scénu se širokou dramaturgií,
která kvalitně naplňovala své poslání směrem k dětskému divákovi a navíc
dokázala systematicky a pravidelně přitahovat svými večerními inscenacemi
pozornost dospělé a zejména odborné veřejnosti. Mikulášek stejně jako jiní
dobří šéfové dokázal kolem sebe koncentrovat výrazné umělecké osobnosti,
především herecké (David Smečka-nyní v Klicperově divadle v Hradci
Králové, Martin Siničák-nyní v ND Brno, Jan Hájek-nyní v Divadle Na
zábradlí, Václav Neužil-nyní Dejvické divadlo, Mirek Černý-nyní na volné noze
atd.). Mikuláškovu laťku dokázala udržet jeho nástupkyně Hana Mikolášková (nyní
umělecká šéfka Městského divadla Zlín), jak také dokládá úryvek z prohlášení
režiséra Petra Štindla: “Myslím, že v období šéfování Hany Mikoláškové byla Polárka
ve špičkové kondici a myslím, že by se na tuto éru a směřování mělo navázat.”
Po Haně Mikoláškové nastupuje do vedení v roce 2009 Bronislava Krchňáková a
Divadlo Polárka postupně zcela upadá do šedi sice odvedených ale zcela
nevýrazných inscenací.
Krchňáková v článku Jany Ustohalové v MF Dnes
říká, že Pavčík zrušil pět naplánovaných premiér. Pravdou je, že Pavčík a jeho
tým zrušil čtyři z pěti naplánovaných titulů a nahradil je tituly novými.
Důvody k této obměně věcně argumentuje v tiskové zprávě (nechce, aby v Polárce
režíroval herec, který není interní; nechce, aby režírovala Krchňáková pod
fiktivním jménem; nechce spolupracovat s režisérem Jakubem Macečkem, protože s
jeho prací nejsou v Polárce dobré zkušenosti atd.). Teď a tady v tom jen
těžko vidět problém, hodnotit změny v dramaturgii bude možné až
s odstupem více měsíců. Pro sezonu 2016/17 počítá nový dramaturgický plán
Polárky se sedmi premiérami, z čehož čtyři proběhnou ve velkém sále divadla a
tři na Malé scéně. Z repertoáru se stahuje 5 neúspěšných inscenací z 15, což
nemůže chod divadla narušit; snížení počtu dopoledních repríz má za cíl
vyprodat jediné představení a nehrát dvě pro poloprázdné hlediště (to zejména
těla herců ocení); vstupné se zvýší v řádu jednotek korun atd.
Současná dramaturgyně a produkční
divadla Bronislava Krchňáková pro MF Dnes říká, že „je to trafika“. Pomineme-li
fakt, že ona sama byla dosazena na svůj post šéfové bez výběrového řízení,
zkrátka odcházející Hanou Mikoláškovou, pochopil bych použití výrazu „trafika“
v případě pana Pešky, který by po odchodu z Divadla Radost potřeboval
umístit do nějakého zaměstnání do doby, než by odešel do důchodu. Pavčík, který
netrpí ani nedostatkem pracovních nabídek, ani nedostatkem respektu ze strany
oborových kolegů, trafiku nepotřebuje. To Divadlo Polárka potřebuje provětrat,
vyztužit dramaturgii a získat čerstvou tvář. Sama Krchňáková příliš respektu nevzbuzuje:
podle Jana Cimra Krchňáková spolu s hercem Jiřím Skovajsou rozesílali školním
pedagožkám, které tvoří páteř zákazníků Polárky, poplašné emaily o tom, že se
divadlo změnou ředitele KVS zavírá; spolu s herečkou Martinou Mackovou se v
původním dramaturgickém plánu na sezónu 2016/2017 vydávaly za režisérky Bertu
Veselou a Elišku Šťastnou, čímž chtěly docílit režie jedné z inscenací. Přesto
Pavčík Krchňákové nabídnul místo produkční přímo ve vedení zřizovatele KVS!
Jak bylo řečeno několikrát
v kauze Divadla Radost, udělat vyloženě špatně inscenaci pro děti na
základě textové předlohy by vyžadovalo opravdu hodně vzájemně provázaných chyb.
Děti jsou vděčné za interakci, snesou mnohem méně kauzality ve vyprávění
příběhu a v inscenační stavbě, mají radost z blízkosti herců, kostýmů a
hýbajících se kulis. Neříkám, že dětský divák nerozezná kvalitu od nekvality,
dostat ho ovšem do situace, kdy si po divadle postěžuje nebo vyloženě prohlásí,
že se představení nelíbilo, to už musí být dílo opravdu hodně pokaženo. Chci
říct, že v dětském divadle lze pohodlně vydržet roky a roky, aniž by
veřejnost poznala nějaké nesrovnalosti, aniž by se divadlo zdálo upadat.
Ztráta zaměstnání
Samozřejmě, že obava ze ztráty
pracovního místa je u herců Divadla Polárka legitimní. Je legitimní stejně jako
u jiných profesí v jiných zaměstnaneckých vztazích. Každý zaměstnanec by
měl mít zajištěna svá práva a mělo by s ním být jednáno v rámci
zákonů eticky. Stejně jako jiné profese v jiných zaměstnáních ovšem mohou
zcela legálně i herci o svoji práci v konkrétním divadle přijít. Je to
standardní situace, jejíž kontext může naplňovat podstatu špatného jednání se zaměstnancem,
ovšem stejně tak nemusí. A jen proto, že tuto podstatu naplňovat může, nelze
automaticky počítat s tím, že tuto podstatu skutečně naplňuje. Herci
Divadla Polárka si mohou stěžovat, je to jejich právo a k možnosti, že
přijdou o zaměstnání, takové stížnosti patří. Aby se jejich stížnostmi někdo
vážně zabýval, bylo by potřeba přinést konkrétní obvinění, vznést skutečnou
stížnost na patřičných místech. Dokud se tak nestane, budou tyto stížnosti ze
strany herců Divadla Polárka a jiných divadel pouhým folklórem kolem změny
vedení divadla. Tomáš Pavčík je nyní kompetentní měnit v divadle
v podstatě cokoli a těžko mu do toho může někdo mluvit z herecké
šatny. Kritizovat lze výsledky.
Jiří Honzírek
